Tiraspol

Pohled zepředu nepřekvapí

Pohled zezadu šokuje

pracovně

Ráno jsem se do Centra pro odložené děti vydala s odhodláním skončit. Neřeč se nejsem schopná naučit a šikanu z důvodu ovládání konkurenční řeči jsem se rozhodla netolerovat! Člověk míní ... život mění. Hned ve dveřích se ke mně přitulila roztomilá blonďatá holčička s tváří anděla. A pak jsem byla svědkem jak vychovatelka usměrňovala děti pohlavky a řekla jsem: "Tohle místo mě potřebuje." A se zářivým úsměvem a srdcem tepajícím v rytmu empatie jsem uklízela zahradu a pokoje dětí.
Na lámání chleba došlo, když mě po hodině venkovních her v mrazu (snad - 150°C) jedno zlatíčko čtyřikrát koplo do holeně, šestkrát bouchlo autíčkem a popáté mi hodilo písek do očí, neudržela jsem se. S pistolí u hlavy jsem se mu pak snažila vysvětlit mou mateřštinou, že na Západě se k sobě chováme slušně ...

ne, ne ... tohle místo mě nepotřebuje, alespoň do doby než si dodělám ten zbrojní průkaz!

hřbitov

Pokud zapomenete vystoupit z maršrutky, která jede ke mně domů, tak vás podivný pan řidič (úplně všichni jsou podivní) vysadí na hřbitově. A není to jen tak ledajaký hřbitov. Je to největší židovský hřbitov v Evropě. Což je poznatek ze včech původců Nezemí, ale pro mne je ten hřbitov důležitý, protože děti se nestydí říct všem: "Tatínek se uchlastal."

a "Maminka celé naše dětství běhala po louce."

"Proto jsme postavili pomník našemu autu."

Pro tu odzbrojující upřímnost .... i já dávám svoje