úterý 15. listopadu 2011

pracovně

Ráno jsem se do Centra pro odložené děti vydala s odhodláním skončit. Neřeč se nejsem schopná naučit a šikanu z důvodu ovládání konkurenční řeči jsem se rozhodla netolerovat! Člověk míní ... život mění. Hned ve dveřích se ke mně přitulila roztomilá blonďatá holčička s tváří anděla. A pak jsem byla svědkem jak vychovatelka usměrňovala děti pohlavky a řekla jsem: "Tohle místo mě potřebuje." A se zářivým úsměvem a srdcem tepajícím v rytmu empatie jsem uklízela zahradu a pokoje dětí.
Na lámání chleba došlo, když mě po hodině venkovních her v mrazu (snad - 150°C) jedno zlatíčko čtyřikrát koplo do holeně, šestkrát bouchlo autíčkem a popáté mi hodilo písek do očí, neudržela jsem se. S pistolí u hlavy jsem se mu pak snažila vysvětlit mou mateřštinou, že na Západě se k sobě chováme slušně ...

ne, ne ... tohle místo mě nepotřebuje, alespoň do doby než si dodělám ten zbrojní průkaz!

Žádné komentáře:

Okomentovat